Vylet do Geraki

1. prosince 2007 v 13:20 | Ondrasek
Skolni vylet do male vesnice na Peloponeskem poloostrove.

Na uvod vysvetlim o co slo. Tento vylet organizuje skola pro studenty pateho semestru a je to vlastne cely predmet. Zabyva se tradicni reckou architekturou a jde o to, nastudovat nejake informace z knih, vyslechnout nekolik prednasek a pak se vydat na misto. Misto znamena mala vesnice nekde v Recku, kde, to je vice mene jedno, kazdy rok vyjizdi 150 lidi a tak uz zmapovali peknou cast recka. Do vesnice je vyslana skupinka lidi o peti az osmi clenech a jeji ukol spociva v zaznamenavani tradicni architektury. To znamena, zjistit neco o historii vesnice, vybrat budovy do kterych nikdo moc nezasahoval, udelat lehky typologicky rozbor a co mozna nejvetsi mnozsti budov nakreslit. Pudorysy s rozmery, fasady, pohledy, rezy, fotografie, sem tam nejaka skica a hlavne zjistit a pchopit zpusob jakym se stavelo. Je to opravdu hodne prace a protoze je listopad, je malo denniho svetla a malo casu to vsechno zvladnout.
Pred vyletem probihaly velike pripravy, hlavne organizacniho razu. Napriklad co vsechno s sebou, jestli mame dost papiru, tuzek, co budeme kresli, sehnat mapu vesnice, dostkrat ji nakopirovat. (ceska cast vypravy, vyskolena prdnaskami na CVUT samozrejme nezapomnela rum, i kdyz tuzemak to nebyl.) Rozhodne muj tym nechtel nechat nic nahode a tak se debatovalo a pripravovalo. Vetsinou v rectine, a pak mi prelozili o cem se celu pul hodinu bavili a ja jim rekl, jak to maji udelat. Tak snadne to zase nebylo, ale nejcasteji stacilo je uklidnovat, at nevysiluji a pouziji to snadne reseni. Napriklad, jestli si maji rozdelit vesnici na casti po mensich skupinkach a ten prvni den ji projit a nebo rovnou jit kreslit, a co kdyz bude uz pozde a ze ta mapa je v malem meritku a tak. Pak jsem do toho vstoupil a rekl ze jim tu mapu prekreslim do autocadu a vytisknem ji v meritku lepsim a prvni odpoledne po prijezdu se vsichni pekne rozhlidnem a na miste zjistime co udelame. Zapomel jsem asi podotknout, ze muj tym, to znamena sest slecen a ja. To jen tak na vysvetlenou tech lehce hysterickych priprav.
Vsechno jsme nejak zvladli, dokonce mi i pujcili skladaci stolicku a tak jsme mohli v patek v osm rano vyrazit na vylet. Naskladali nas do autobusu. Ctyri autobusy plne lidi. Samozrejme muj batoh se dolu nevesel a tak chudak musel do ulicky, ale aspon jsem mel jistotu ze jede se mnou a nelezi na chodniku. Ridic vypadal... no, vypadal jako ridic autobusu. Maly, trosku opaleny, slachovity s cepici na hlave a cigarem v puse. Cigaro nevyndal ani kdyz se rozjel a zahlasil do mikrofonu ze kvuli kurakum nezastavuje a ze kdo chce kourit ma si prijit sednout vedle neho na to skladaci sedadlo pro navigatora. Proti tomu se sice holky v prvni rade razantne postavily, ale mely smulu, nikdo je nebral vazne. Ridic prohlasil, ze je Makedonec, a tim debata skoncila.
Ja jsem byl take soucasti prvni rady, hned za ridcem a tak jsem si mohl celou cestu pekne uzit. Na rajceti je fotografie - pohled z autobusu smerem dopredu - a podle ni si muzete udelat obrazek jak vypada recky provoz. Na dvouproude silnici se jezdi ve trojstupu. Ridic ma jednu ruku z okynka s cigarem, druhou nekdy drzi volant a povida si s nekym z vedlejedouciho auta. Dopredu se podiva jenom nekdy, kdyz se to zda byt nezbytne nutne. Cela cesta trvala 5 hodin. Protoze jsme museli vstavat takhle brzo a ja jsem preci jen otrly ridic, pulku jsem ji prospal. Na konci uz ale spat neslo, protoze jsme postupne opousteli hlavni silnice a po okreskach zajizdeli do malych vesnicek, kde si postupne vystupovaly jednotlive tymy. Takze autobus klasickych rozmeru projizdel serpentyny, ritil se dolu z kopce, najizdel si do zatacek, kam opravdu nebylo videt, a ve vesnicich projizdel mezi kamennymi zidkami rychlosti nejmene 60 km za hodinu a po obou stranach mu zbyvalo ne vic nez nekolik centimetru. To uz jsem ani ja nemohl spat a radsi se neceho drzel.
Cestou se mi naskytlo nekolik velmi zvlastnich pohledu do krajiny. Prvni byl pri vjezdu na peloponesky poloostrov. Hory. Ne kopce, ale hory se zasnezenymi vrcholky. Nejak me to v te krajine prekvapilo. Jsou krasne a vysoke. Vypadaji skoro jako alpy, kdyz se prijizdi do rakouska. Dalsi neuveritelny pohled byl na spalenou zemi. Krajina je kopcovita a sem tam je nejaky zelenejsi flek. Vsechno ostatni je sede. Zblizka je to kamenita zeme posypana cernym prachem, ze ktere pomerne rovnomerne huste trci asi metr vysoke klaciky. Vsechny cerne a ohorele. Prekvapive v udolich jsou olivove haje a vypadaji netknute. Ne vsude samozrejme, na nekterych mistech jsou jenom tluste ohorele olivove kmeny.
Autobus postupne vylozil vsechny skupinky a do posledni vesnice zbyly jen dva tymy. Geraky (cte se to Jeraki a znamena to jestrab... nebo nejaky jiny podobny ptak... takze jsem vlastne jel na Orlik a nebo do Sokolova), Geraki je preci jen vetsi nez ty ostatni, starsi a funguje jako takove regionalni centrum. Proto dva tymy, aby jsme tu praci zvladli. Dva tymy znamena 13 slecen a ja. Ale rozhodne to neni opustena vesnice, 13 zenskej a vydeseny Ondrasek. Ostatni skupiny sice pracovaly v jinych vesnicich, ale byly ubytovane take v tehle. A navic vesnice je spis mestecko plne lidi.
Premyslim kde zacit. Asi u ubytovani. Vsechno platila skola. Byli jsme ubytovani (muj tym, ja a dalsi tri kluci z jine skupiny) v malem, zcela nove postavenem hotylku. Luxusni zarizeni. Pokoj na kartu, ktera po zasunuti do mista nazdi spusti vsechno tak jak si to clovek pred tim nastavi. Plne vybavena kuchynka. Dokonce tam byla lednicka a v lednicce toustovy chleb, syr, salam, dzus a kafe na snidani. Na veceri jsem chodili do jine restaurace o par set metru dal. Jidlo bylo uzasne. Pokazde zacinalo salatem a syrem, pak hlavni chod, pokazde neco hrozne moc dobreho, vlastne pokazde maso a pokazde jine ale stejne perfektne priprave. A jeste na konec prinesli neco dobreho, sladkeho. Treba jablka posypana skorici a zalita syrupem. A abych nezapomnel, k piti jsme si davali dobre cervene vino. Znovu pripominam, vsechno platila skola.
Co se tyce ubytovani, musim jeste zminit sve spolubydlici. Druha polovina jejich skupiny bydlela v jinem hotelu a tak jsem je skoro vubec nevidel. Po vecerech tam travili hodne casu a vetsinou vlastne i prespavali, takze jsem mel cely apartmanek pro sebe. Krome prvni noci. Ten vecer jsem je potkal na veceri. Mili kluci. Tri Rekove. Jeden dokonce navstivil nekolikrat Brno kvuli strelecke soutezi. Strelba na letici cil. Popovidali jsem a ja pak sel resit co a jak budeme kreslit se svou skupinou. Do postele jsem se dostal lehce po pulnoci. Ve dve rano jsem se probudil. Byl uplnek, takze moje spani nebylo nejpevnejsi, ale duvod probuzeni neznam, vsude ticho a kid, asi ten uplnek. Ve tri rano, to uz se mi zase podarilo usnout, se kluci vratili domu. Ponekud upraveni a veseli a samozrejme me probrali. No nevadi, netrvalo dlouho zase usnout. Ve tri tricet dostali hlad a jali se delat tousty. Veci jim padaly z ruky, malem rozebrali lednicku, a hlavne jeden z nich, mimochodem docela fajn clovek, se mi sel omlouvat. Ze jim rikal, ze maji byt potichu a ze to nejak nezvladaji (toho jsem si samozrejme nevsim) a at se nezlobim. To od nej bylo moc hezke, ale poslouchejte nekoho jak vam v pul ctvrte rano vysvetluje proc vas vzbudil. Za chvili se trochu uklidnili a ja usnul znovu. Ale prisla ctvrta hodina, nebo lehce po a panove zacali znovu odchazet. Bouchnuti dveri, smich, zakopavani o vlastni nohy, zakopavani o zidle. Takze jsem byl vzhuru znovu. Jenom na kratko, hned jsem zase usnul. Chvili pred patou se ovsem vratli. Nemohli odemknout, take jim chvili trvalo, trefit klic do zamku a trefit sebe do dveri, pak jeste chvili probihala mala siskova bitva, hlasity smich, kazdopadne jsme byl zase vzhuru. Zmizeli v pokoji a byl klid, hura jde se spat. V pul seste dostali evidentne stejny napad a sli si cistit zoubky a sprchovat se, samozrejme ponekud hlasite. No a v sest mi zvonil budik ze mam vstavat a jit ven abychom vyuzili co nejvice denniho svetla. Otevrel jsem lednicku a nasel vsechny policky v jinem nez vodorovnem stavu a uprostred toho vseho byla hromadka rozsypaneho cukru. V lednicce. Tak jsem ji zavrel a delal, ze jsem ji nikdy neotevrel. Rikal jsem si ze tohle nepreziju, ale protoze dalsi dny uz jsem je skoro nepotkaval, tak jsem to dal nijak neresil.
Takovy typicky den probihal velmi jednoduse. Rano v sest vstavat, silna kava a toust. Nahazet na sebe sedm vrstev obleceni, vzit stolicku, desky, papiry a tuzku a vyrazit do vesnice. Tam budto najit opustenou budovu, nebo se vmisit do prizne vesnicanu, to slo slecnam narame a vlezt jim do domacnosti. Chvili kolem ni pobihat s metrem a skicakem. Nakreslit pudorys, nekolik rezu, fasady, nejaky pekny obrazek, zmerit co se da a udelat par fotek a sup na dalsi. V deset uz z nas lilo a misto sedmi vrstev obleceni a kulicha stacilo jenom tricko. Takhle se pokracovalo asi do 4 do odpoledne, nez nastala zmena, obleci si zpet vsechno obleceni a v pul seste zapadlo slunce. Pak jsme nasli zbytek lidi, probrali co se stihlo a co nestihlo, zakreslili do mapy ktere budovy jsou hotove a slo se na veceri. Ta byla dlouha a pomala. Po ni jeste nejake dohadovani na tema komu to jde rychle a komu pomalu a okolo pulnoci spat.
Preci jen dlouho jsem nekreslil a bal jsem se jestli tam nebudu za toho neschopneho. Preci jen, rekove ve skole nepouzivaji pocitace skoro vubec a vsechno delaji rucne. Proto jsem ocekaval velikou kreslirskou zrucnost. Kdepak, trvalo jim to dlouho a vysledkem byl usmudlany maly obrazek v rohu papiru. Vsichni pak chodili za mnou a delali och a ach na tim co jsem nakreslil a ja se cervenal a skoro stydel, protoze to vetsinou byly nekolikaminutove crty a nic cemu bych se jakkoliv pecliveji venoval.
V pondeli prijela kontrola. A profesorka chvili prochazela obrazky pak vytahala moje a zacala: cim to je ze lide z erasmujsou vzdycky nejlepsi, podivejte se, takhle by to melo vypadat. Nebylo to uplne prijemne, protoze pred odjezdem a vlastne i na zacatku toho prohlizeni, zastavala jeste nazor, ze vsichni kresli prilis mnoho detailu, prilis mnoho kameni a ze je dulezite mit zakladni proporce a umisteni oken a nic vic. Pak nasla moje obrazky, a protoze jsem byl rychlejsi nez ti ostatni, stihnul jsem tam narvat toho kameni opravdu hodne, a ona najednou zmenila nazor ze takhle je to lepsi. Spoustu lidi to nastvalo, protoze najednou instrukce, ktere dostali a podle kterych uz dva dny pracuji, neplati. Nastesti byli nastvani na ni a ne na me.
Jeste se vratim k vmesovani se mezi vesnicany. Recky nemluvim. To opravdu jeste ne. Uz jsem na urovni ze sem tam chapu o cem je rec a zachytim par slov ale na vnimani rozhovoru natoz na konverzaci to opravdu neni. To znamena ze nase mala skupinka, Marina (napul rekyne napul finka), Dragana (napul rekyne napul srbka) a ja stala uprostred mistnosti ve ktere probihal cily rozhovor, ja se zarive usmival a nenapadne stouchal do Dragany a na pul ust rikal: nemam tuseni co se deje! Ale to nevadi, kdyby to vypadalo ze mam neco rict, tak do me stouchni, prosim. Ja se budu zatim usmivat. Drgana se tomu vzdycky hrozne chechtala, ale fungovalo to. Ja jsem pobihal okolo s metrem a hlasil jim cisla. Recky. To uz docela zvladam. A dalsi komunikaci jsme resili bud venku nebo nejak vic soukrome, protoze kdyz jsem na sebe zacali mluvit anglicky, domorodci zacali byt lehce podezrivavi a pratelska atmosfera opadla. A kdyz nekomu clovek leze do kuchyne a strka metr do komina, je potreba udrzovat velmi pratelskou atmosferu. Takze kdyz do me Dragana vrazila loktem, udel jsem "nee" a nebo vyzname pokynul hlavo a rekl "endaxi" ze jako samozrejme souhlasim se vsim co rikaji. Pokud jsme se dostali k tomu ze nejsem rek a odkud ze jsem, to nebyl problem, tuhle otazku znam, v konverzaci ji odchytim a dovedu odpovedet, dokonce i recky.
Ale to neznamena ze bych cely tyden mluvil jenom anglicky. Anglictinu perfektne ovladaji tyhle dve slecny, ale zbytek skupiny s ni ma trosku problemy. Kdyz jsem rikal, ze bych chtel natrenovat rectinu, jedna z nich se toho chytla a stala se moji osobni ucitelkou rectiny. Dohodli jsme se, ze na me nebude hodna, ze me bude rectinou trapit. Takze Elena anglicky nemluvila vubec, jenom recky a kdyz uz jsem byl hodne ztraceny musel mi pomoct nekdo jiny a prelozit aspon trochu co ze to po me chce. Kdykoliv ji potkam ve skole, nikdy me neoslovuje: ahoj Ondreji, ale pokazde se ozve uz z dalky: aa, muj student, jak se mas? (aa fititis mu, ti kanis?). prvni co me ucila, hned prvni vecer bylo "oneira gliko" sladke sny.
Geraki je vesnicka tesne pred zacatkem peloponeskych hor. Kdyz to bude nekdo hledat na internetu tady jsou presne souradnice - 36°59'38.84"N, 22°42'14.44"E (google by tohle mel umet najit) lezi na prvnim pahorku pred horami, asi dvacet kilometru od pobrezi. Tech dvacet kilometru je vicemene rovina plna olivovych sadu. Pro me bylo prekvapive ze olivy dozravaji prave ted, na konci listopadu. Pro nas to nebylo moc vhodne, protoze vetsina abyvatel cely den sklizela olivy a nikdo nebyl doma. Ale zase na druhou stranu jsem videl jak se olivy tridi a jak lisuji a jak vypadaji kdyz jsou zrale a cerstve utrzene. Klidne bych si je spletl s planymi svestkami. Jenom to listi je jine.
Dokonce jsem si nasel svoje mistecko v Geraki. Na vrcholu kopce je travnata rovina, dokonce snad je to i archeologicke naleziste. Kazdopadne tam nejsou zadne domy. Z jedne strany je kopec hodne skalnaty a cni z neho skoro by se dalo rict stena. Da se pohodlne dojit az na okraj toho utesu. Tam je veliky kamen, na kterem se pohodlne sedi, nohy visi ze skaly dolu, vesnice je tam dole pode mnou, slunicko sviti a hreje, olivove stromy jsou jako chomacky vaty rozhazene po te plani a na obzoru je videt more. Sedel jsem tam asi 3 hodiny, kreslil obrazek konstrukcnich deatilu a myslim, ze jsem si i zpival.
Pet dni se narame povedlo. Slunce, ciste nebe, a dokonce i docela teplo, prijemni lide a spousta, alespon me se zdalo, prijemne prace. Skoro se mi ani nechtelo zpatky do Aten. Musim se jeste podivat na film "The Wall" protoze jeden z mistnich rikal ze ho nataceli tam.
Pak uz zbyvala jenom cesta zpet. Podobne jako cesta tam, spis dobrodruzna jizda. Povolene rizeni, takze kdyz ridic vyrovnaval smer, aby jel rovne, musel tocit volantem o ctvrt kola a opravdu nebyl schopen zustat aspon chvili uvnitr jednoho pruhu. A druhou polovinu cesty zacaly rekyne zpivat. Zacaly u u tradicnich reckych pisni a dostali se az k pomade. Nebylo to uplne spatne, ale dvacet divcich hlasku, v hucicim autobuse, s kouricim ridicem, klickujicim po dalnici......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Květa Květa | E-mail | 2. prosince 2007 v 8:57 | Reagovat

Ondro fotky z Geraki jsou moc zajímavé, zvláště pak fotka ,, spálená země '' - já tam vidím anděla, jak si ho tam dostal??

2 děda děda | E-mail | 7. prosince 2007 v 21:32 | Reagovat

Ty můj kluku ušatá, děda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama